Narodila jsem se v Českém Krumlově, 19. dubna 1983 V 15.40 odpoledne. Mamka tvrdí, že se mi ven nechtělo, do porodnice si prý dojela autobusem, když si asi říkala, že už bych mohla konečně spatřit světlo světa. Hodně si prý při porodu vytrpěla, byl komplikovaný, narodila jsem se přiškrcena pupeční šňůrou, tudíž fialová a celá poškrabaná od dlouhých nehtíků, jinak to maminka komentuje následovně: "....no já se tě tenkrát tak lekla, ty jsi byla tak hnusný dítě, než ses pak vyloupala za pár týdnů do krásy, chodila jsem s tebou kanálama....":-) co k tomu dodat a mě bylo divné, kde jsou fotky z mých prvních dní:-)))) spolu s mamkou jsme pak bydlely u mých prarodičů v Černé v Pošumaví, táta byl v tu dobu na vojně v Košicích, takže se mamce určitě hodila babičky pomoc. Ještě tam s námi bydlela i má teta se sestřenicí, která je o 1 rok starší, než já a jako malou mě pořád jen trápila. Taky si pamatuju, jak jsme si braly panenky, protože sestřenka měla za panenku černouška a já jí ho děsně záviděla:-D mamka mi pak koupila mrkací panenku a tuším, že i chodící či co to tenkrát dělala, ale černoušek byl holt černoušek. Když se táta vrátil z vojny, nastěhoval si nás s mamkou ke svým rodičům na Dobrou Vodu u Českých Budějovic. Bydleli jsme všichni tři v jednom malém pokojíku, ale mě se tam líbilo moc. Naši v tu dobu začali ještě s tátovými rodiči stavět velký dvojdomek a mě bavilo chodit s nimi na stavbu, když mě vzali, a "pomáhat". Jako malá jsem svýho tátu zbožňovala, byl to můj nejlepší kamarád a viděla jsem v něj svůj velký vzor. Zajímala jsem se o zbraně a letadla a hrála si s autíčkama, protože to byl jeden ze způsobů, jak být s tátou co nejvíce. Možná chtěl kluka a tak ho ze mě tak trošku i dělal a mě to bavilo. Každou chvíli jsem od táty dostala třeba pistolku a i jiné nezbytné věci pro holku:-))) i když, když byla na kuličky fakt jsem se vyřádila, střílela jsem po sousedech, to naši ani dodnes neví:-D Do jeslí i školky jsem chodila taky na Dobré Vodě, kde jsem se skamarádila s Ivou, mojí kamarádkou, s kterou jsme dodnes v kontaktu prakticky denně. Ivo, pěkně jsi mě naštvala, jak jsi mi v jeslích vyházela z kyblíku moje pracně nasbírané čtyřlístky a ještě jsi je podupala, ti to nikdy nezapomenu!!!! Pak ale asi začaly neshody mezi našimi a prarodiči a tak jsme se přestěhovali do města do garsonky po pradědovi. Garsonka byla opravdu miniaturní, měli jsme tam palandu, já spávala nahoře, naši dole, naproti byla televize, pořád jsem se na ní chtěla v noci koukat, tak mi mamka ušila těžký červený závěs k posteli a bylo po srandě. Večer se zatáhlo a žádné naříkání nepomohlo. Občas jsem si udělala skulinku, ale mamina mě se svým 6. smyslem většinou vyhmátla a pak bylo slušný rošambo:-)))) pamatuji si v tom bytě na šedý gramofon a na spoustu dětských desek, které mi naši v průběhu nakoupili. Jasně vedla Dáda Patrasová "...chytila jsem na pasece..." a "...medvědi, nevědí..." ale i šmoulové byli dobří:-))) Brácha, čteš si to pořádně? Žádný discmany a MPtrojky ani céda a podobný vymoženosti!!!!!!! Pár desek a byla jsem v sedmém nebi!!!!! Do školky jsem ale taky musela chodit ve městě a vím, že jsem to tam nenáviděla. Jediné, co mě bavilo, byla cesta do školky, protože to mě táta vozil na kole na štangli:-) za to ve školce... byli tam divné děti, tak jsem to viděla, prostě městské a já na to nebyla zvyklá, každý si hrabal na svým písečku a to jsem tenkrát nechápala, nevěděla jsem, že jen kopírují chování svých městských rodičů. Proto jsem byla šťastná, když jsme se v mých asi šesti letech vrátili zpátky na Dobrou Vodu, kde jsme bydleli v malinkém domečku, který si tenkrát koupila má prateta pro svou dceru, až bude velká. Tenhle domeček měl obrovskou zahradu kde bylo spousta jabloní, třešeň a velký košatý ořech. To bylo moje království. Mamka si tu udělala zahrádku plnou zeleniny, jahod, řady angreštů a rybízů. Domeček byl sice starý, takže sem tam plíseň na zdech, s kterou naši léta bojovali, ale jinak útulný. Pak mamka po druhé otěhotněla a na svět měl přijít můj bráška. Moc jsem se na něj těšila, byla jsem strašně sama, naši moc času kvůli stavbě neměli a všichni mí kamarádi ze školy bydleli dost daleko na to, aby mě za nima mamka pustila. Takže jsem většinu svého volného času trávila hlavně čtením, což miluji doteď, četla jsem, co jsem se naučila první písmenka, cokoli od Rumcajse a Cipíska až později dívčí romány i třeba kapitána Nema. Když nebylo co číst, lítala jsem obvykle venku po zahradě. Na prázdniny jsem jezdila do Černé a odtud jsem si jednoho dne přivezla krásné koťátko, mojí milovanou kočičku Mourka. Ani nevím, jak se na to naši tvářili, byla jsem ráda že mám "živou panenku" a víc mě nezajímalo. Mourek strašně trpěl, než se narodil brácha, pořád jsem ho oblíkala do oblečků panenek a vozila v kočárku. Jak si Mourek všiml, že chvilku nedávám pozor, utekl a obvykle se několik dní neukázal. Za rohem jsem pak našla jen pohozené šatičky, což mě pěkně štvalo, že ta kočka nemá pochopení!!!! Když se tedy konečně narodil brácha, měl ode mě Mourek pokoj. Pamatuji si, jak mamka šla do porodnice a my zůstali s tátou sami, pár dní, když jsme si pak měli pro mamku a bráchu jet, vybírala jsem tátovi oblečení (musel přece vypadat perfektně aby se mamce líbil), pamatuji si, že jsem mu vybrala světlé kalhoty a košili a vyrazili jsme. Už jsem věděla, že se brácha bude jmenovat po tátovi Peťa, lepší než Tomáš, což měli vybráno naši původně. (Tomášům se omlouvám.) Vešli jsme do porodnice a tam byla mamka, po které se mi moc stýzskalo a malý uzlíček štěstí zamotaný v peřinkách. Moc mě k němu pouštět nechtěli, ale když jsme přišli k autu, posadila jsem se dozadu a mamka mi položila Péťu do klína a já ho držela celou cestu domu jak nejvzácnější poklad!!!! Péťa se narodil 16. července 1990 a za pár dní bude plnoletý... těžko věřit. Když jsme přijeli domu, mamka Peťu rozbalila jak dáreček a já četla na jeho noze "Kukrál", no strašně mě to tenkrát vytočilo, co mi má kdo čmárat po bráchovi!!!! Mamka mi vše vysvětlila, bylo fajn vědět, že už tam se mnou tenhle malý človíček zůstane a tenkrát jsem si přísahala, že ho nikdy neopustím a vždycky budu ochraňovat!!!!Od té doby jsem se stala bráchovo druhou mámou. Mamka mě naučila vše, od přebalování, po krmení sunarem a jinými věcmi, občas i koupání a hlavně hraní. Moc jsem se spolu s bráchou na sebe fixovali, ze školy jsem se na něj vždy tak těšila, že to bylo skoro neuvěřitelné a...... a pokračování příště:-))))
.....v minulém článku jsem psala o mým malým bráškovi, na kterého jsem se vždy hrozně moc těšila. Je pravdou, že to byl prostě úžasný človíček už od malička, ani si nepamatuji, že by nějak zvlášť zlobil, prostě byl kouzelný. Měl krásné poměnkové oči a blonďaté vlásky, které jsme mu nechávali vzadu delší a tak se mu točily do krásných prstýnků. Pravdou je, že si spousty lidí mysleli, že mám spíš ségru, opravdu vypadal jak holčička, brácha promiň:-) vzpomínám si, jak začínal chodit, těžko se držel na nohou, ale bojoval. Pak zjistil, že má pusinku zrovna v úrovni stolu a tak když už ho bolely ručičky od věčného držení, zakousl se do stolu a odpočíval:-D Pamatuji si, jak jsme oba dostali neštovice, byli jsme oba celí od té bílé mastičky a já se pořád škrabala, to bylo fakt hrozné, ještě že jdou chytit jen jednou. Táta byl v tu dobu hodně na stavbě, aby jsme bydleli co nejdříve a tak chodil domů pozdě večer, což mě moc mrzelo. Mamka toho taky měla docela hodně, já, Peťa, bylo to určitě pro naše hodně náročné období. Pak ale jednoho dne, ani nevím, kolik mi bylo, možná deset, jedenáct let, mi naši oznámili, že už se můžeme stěhovat. Pamatuji si, že dům ještě nebyl úplně dodělaný, ale k bydlení už to bylo. A v tu dobu se pro mě hodně změnilo, protože jsem získala vlastní pokoj, MŮJ pokoj, moje království, moje útočiště!!!! Byla jsem štěstím bez sebe. Pořád jsem se ho nemohla nabažit. Dostala jsem tam i novou postel, růžově polstrovanou, s úložným prostorem, prostě parádní!! Mimochodem vydržela mi až do dospělosti:-D A ten nábytek a knihovna plná mých knížek!!!! Mohla jsem se tam zavřít, kdykoliv jsem chtěla a já toho opravdu využívala. Péťa taky dostal svůj pokoj, ale byl ještě malý a bál se, takže spával s našima v ložnici, což pro ně muselo být šílené, protože brácha obvykle vstával kolem 6 ráno a nějaké pracovní dny a nebo víkendy? V tom rozdíl opravdu neviděl. I Mourek se s námi přestěhoval, ale stejně jsme ho několikrát přistihli, jak se tajně zadem vrací zpátky na baráček, kočka prostě patří k domu, kde je zvyklá, s tím jsme nikdo nic neudělali. Pak, když mi bylo asi 13 let se naši rozhodli, že by moje mamka mohla zkusit štěstí v Rakousku, jako pečovatelka ke starým lidem, protože byla zdravotní sestra a naši na dodělání domu potřebovali víc peněz. Začala chodit na němčinu a opravdu se během chvilky naučila mluvit perfektně. Našla si tedy přes agenturu místo v rodině u staré paní blízko Lince a pravidelně tam odjížděla. Vždy byla 14 dní doma a 14 dní v Rakousku. My jsme byli s Peťou na mamku hodně fixovaní, bylo to pro nás opravdu náročné, než jsme si zvykli. Navíc za vedení táty byly trochu jiné podmínky, přece jen po celou dobu domácnost vedla mamka a řekla bych perfektně, někdy až moc perfektně, u nás bylo pořád naklizeno, navařeno, opravdu by se dalo jíst z podlahy. Jinak tuhle vlastnost jsem po mamce nezdědila, ba přímo jsem tento perfektní úklid nenáviděla, protože mamky nečekané kontroly mého věčně neukliditelného pokoje často způsobovaly nám oběma málem infarkt. Když byla mamka v zahraničí, můžu říct, že u nás vládla těžká anarchie. Neříkám, že jsme žili ve špíně, to určitě ne, ale nějaké sem tam pohozené věci nikdo nikdy neřešil. Za to než přijela mamka, to se makalo na pořádku obvykle už od rána, aby jsme zahladili stopy. Mamka pak většinou uklízela a prala hodně dlouho, než vše zase uvedla do toho perfektního pořádku, jak jí to vyhovovalo a než odjížděla do Rakouska, vždy jsme měli narvaný mrazák jídlem na 14 dní její absence. Pamatuji si, že jsem se jednou rozhodla ve 13ti letech uvařit něco sama. Bylo to na víkend a já si řekla, že to přece nemůže být tak těžké. Upozorňuji dopředu, že jsem nikdy předtím čas s mamkou v kuchyni netrávila, protože mamka byla zvyklá na své tempo a já jí akorát zdržovala, takže jsme pak ve finále byly naštvané obě:-) No, takže mé první jídlo ve 13ti letech byl uvařený knedlík, který byl decentně betonový a k tomu svíčková ze sáčku:-)))))) Asi to moc k jídlu nebylo, ale táta když viděl jak jsem nadšená, opravdu si na jídle pochutnával, za to brácha tenkrát řval jak kdyby jsme ho u toho mlátili, moc mu to nejelo a stejně si myslím, že se pak tajně něčím dorazili:-))))) Pro mamku to muselo být strašně těžké, odjíždět od tak malých dětí, ale věděla, že to dělá pro nás, aby jsme se měli dobře a za to jí patří velký dík. To, že se to posléze zvrtlo do rozvodu našich, kdy byla hlavní příčina časté střety mezi našimi, mamka po pár letech už do Rakouska nechtěla a protože díky tomu spolu naši byli možná až moc často, rozvedli se. Nebylo to jednoduché, dělali si hodně naschválů, ale kdybych to sem měla líčit, stejně by mi to nikdo nevěřil. Ale teď trochu předbíhám. Když mi bylo tak 16, začala jsem si shánět brigádu. Bohužel ale vše v tu dobu v mém okolí bylo již vše zamluvené a tak mi děda z Černé domluvil brigádu na jednom místním hotelu, který byl nově otevřený, jako servírku a jiné pomocné práce. Líbilo se mi, že budu skoro celé prázdniny na Lipně, bez dozoru mých rodičů. Ale děda si toho byl taky dobře vědom a tak mě hlídal jako oko v hlavě. Ten hotel, kde jsem pracovala, byl tak 25 minut svižnou chůzí od dědy. Vlastnil ho čech, který ale dlouhodobě žil v Německu, takže konverzace s ním, kdy začínal větu česky a plynule přešel do němčiny, byla opravdu náročná. Naštěstí jsem němčinu studovala tuším od 2. třídy, navíc má babička je napůl němka a ještě ta německá klientela, takže jsem si hodně rychle zvykla a můžu říct, že po těch pár týdnech jsem německy už i přemýšlela. Práce mě hodně bavila, starala jsem se o spoustu věcí a šéf si mě také opravdu oblíbil, bohužel až moc, což byl posléze důvod, proč mě má nadřízená, která s ním občas trávila noci, vyhodila. Bylo mi tenkrát opravdu do breku a ani jsem nevěděla, jak to mám říct doma, "no víš dědo, šéfová si všimla, že po mě majitel pokukuje a zve mě na jisté výlety a i když jsem s ním v životě nikde nebyla, tak jsem dostala padáka"? To nešlo, ani nevím, jak jsem to tenkrát uhrála, ale vzpomínám si, jak byl děda zklamaný. Pak jsem šla na brigádu ke svému strýci, který má tiskárnu. Moc mě to nebavilo, ale zase lepší, než nedělat nic. Na toto léto vzpomínám opravdu ráda, protože byť se mě děda snažil uhlídat sebevíc, ne vždy se mu to podařilo:-) spolu se mnou tam byla totiž na brigádě i má spolužačka a ve vesnici byla každý večer diskotéka, což bylo něco pro nás. Takže pravidelné úprky oknem nebyly u mě nic nevšedního, dodnes nevím, jak se mi to podařilo utajit, ani má únava, kdy jsme se domu vracely opravdu nad ránem a po pár hdinách spánku hurá zpátky do práce. Fakt se divím, co vše jsem vydržela. V tu dobu jsem žádného kluka neměla, vím, že jsem se ještě před prázdninami s jedním rozešla, byli jsme spolu několik měsíců, ale bohužel tím, čím mě na začátku uchvátil, mě později i odradil
......minule jsem nakousla moje takové první zamilování, D byl děsně fajn, seznámili jsme se u kamaráda na chatě. Byl takový, jak jsem si svou první lásku představovala, milý, hýřil vtipem, oblíbený, hezký, prostě fajn kluk. Navíc jeho kamarádi chodili s mýma kamarádkama, takže jsme byli chvíli docela dobrá parta. Tenhle kluk byl velký hokejový fanda, vlastně se dá říct, že neprošvihl jediné hokejové utkání v televizi a proto mě opravdu hrozně mile překvapil, když před hokejem dal přednost prodloužené v tanečních a vůbec opravdu jsem byla ve všem na prvním místě. Zrovna nedávno, no asi před půl rokem jsme se s Ivou dívaly na nějaké kamerové záběry z oněch tanečních, kde mimochodem chodila jak jinak než se mnou a strašně jsme se našim prvním láskám a pubertálním výlevům nasmáli:-)))))) Nu, s D to dopadlo, jak to dopadlo, prostě to první zamilování vyprchalo a tak jsme to ukončili těsně před prázdninami. V Černé jsem tedy byla "samotářka samotná", jak mě nedávno nazval jeden pán, ovšem jen do srpna, kdy jsem potkala svou další lásku:-)))))) už si přesně nepamatuji, jak vše probíhalo, tuším, že bylo odpoledne, skoro večer a my šli s kamarádkou podél Lipna, kde jsme procházeli dlouhým kempem. Šly jsme kolem jedné terasy, kde seděli kamarádčini známí. Vím, že jsme si tam přisedly a mezi těmi známými seděl právě i R. Pořád si mě prohlížel a říkal něco o tom, že nevěří apod. Já jsem si myslela, "no tak chlapče, ty máš slušně přebráno", ale pak jsem si všimla, že pije jen colu. No, po deseti minutách rentgenu mi to začalo být značně nepříjemné, takže jsem se zvedala k odchodu a v tom R vyrazil, div tam ten stůl nepřevrhl, což způsobilo všeobecné veselí u jeho kolegů a vše dorazil větou, "dej mi adresu a já ti zavolám":-))) To už se tam celé osazenstvo terasy válelo pomalu po zemi a já radši odešla. Večer jsme se s R potkali na diskotéce a tahle známost nám vydržela rok. Bylo to moc hezké, ale problém byl, že R byl z tzv. dokonalé rodiny, kde jeho maminka měla stále jeho tátu i po těch letech uloženého jako "miláček" a když pak přišel R k nám a viděl tam naše v bojových situacích, neustál to. Vím, že mi tenkrát řekl něco v tom smyslu, že by se mnou být nemohl, protože by se bál, že budu stejná jako naši....... byl to šok. Já za chování svých rodičů přece nemohla, já si je nevybrala, tak proč mě za ně soudí? Strašně mě to tenkrát urazilo a i když to R tenkrát nevydržel a pokusil se o svůj comeback, už nikdy se mu to nepodařilo, protože pro mě se stal tím, co mi řekl, z vteřiny na vteřinu prostě nula. Ale chápu jeho pocity, i pro mě to období bylo hodně náročné a co teprve pro člověka z tzv. dokonalého manželství.... je to pár let, co jsem R potkala, evidentně mi ještě pořád nedokáže odpustit, že jsem to tenkrát vrátit nechtěla, skoro se se mnou nebavil, ale beru to tak, že by zas třeba neměl tak krásného syna, jakého má teď a prostě myslím, že s "normální" holkou má mnohem jednodušší život. Mimochodem D už je také chvíli tatínkem a co z toho vyplívá? Kdo se se mnou rozejde, se už pravděpodobně asi nikdy neožení, ale za to se v nejbližší době stane tátou, takže bacha na mě:-))))) Pak přišlo pár týdnů samoty a docela pekla, protože situace u nás doma se už opravdu hrotila do extrémů, hodně jsme si s bráchou zkusili, jen já jsem měla o proti Peťovi tu výhodu, že se mi podařilo spíš z domova utíkat, než jemu jako malému. Jednoho dne jsme si s mamkou řekli, že si půjdeme posedět do místní hospůdky a tam jsem potkala svojí třetí velkou lásku. Vzhledem k tomu, že jeho jméno začíná stejným písmenem jako kluka předtím, o prvním už se zmiňovat nebudu, ať se to neplete:-))) R byl ode mě starší, ale byl moc sympatický a tak po chvíli pokukování po sobě, kdy on tu byl s kamarády, si k nám s mamkou přisedl. Pamatuji si že jsme pili jablíčka a domu jsme šli asi ve 4 ráno, jééééé, jak mě bylo tenkrát špatně a druhý den do školy.... ale byla jsem ráda, s R jsme si za těch pár hodin perfektně popovídali a na druhý den si domluvili schůzku. Sešli jsme se a mě s ním bylo dobře, měl doma problémy podobné, jako naši, takže jsme byli naladěni na stejnou vlnu a opravdu jsme se vzájemně podporovali a pomáhali si v těžkých situacích. S R jsme se do sebe nezamilovali na první pohled, to určitě ne, za to to byl opravdu nejhlubší vztah, jaký jsem kdy prožila a i nejdelší, byli jsme spolu 5 let a díky němu jsem překonala asi nejtěžší období mého života, období mé zákeřné nemoci, jejíž léčení trvalo několik let. Ale teď zase předbíhám. Když jsme se s R seznámili, byla jsem skoro plnoletá a i když jsem díky našim opravdu musela dospět dřív, než moji vrstevníci, občasné pubertální výstřelky, hlavně díky mé kamarádce Ivaně postihly i mě:-)))) Moc dobře si vzpomínám, jak mě Iva vytáhla na místní diskotéku, že musím jít s ní, že tam bude ten onen se svými kamarády, který tenkrát uchvátil Ivu strašným způsobem a tak jsem se obětovala a vyrazila s ní. Dokonce jsem tenkrát kvůli tomu zrušila pozvání od R na večeři, takže Ivo, toho si važ, měla jsem to na talíři ještě pěkně dlouho!!!!:-)))) Na diskotéce byla opravdu jistá banda, ke které jsme se s Ivou přidaly a docela slušně jsme se tam uvedli do víc než podnapilého stavu. Chlapci si totiž dali za cíl, vybojovat naše srdce ne zrovna čestným způsobem, takže si jen pamatuji ty litry šampaňského a následné dobívání se mi místním loverboyem pod tričko a urvaný knoflík od sukně, kterou jsem měla od Ivy půjčenou. Jenže to chlapec narazil, chudák to odnesl pořádným lepancem a slovy, které jistě jeho hrdé ego zrovna nepolechtalo:-))))) mimochodem ten knoflík jsem nenašla, tak se Ivo omlouvám:-))))) Vím, že pak pro nás přijel R, že nás rozveze, Iva a ještě jedna kamarádka si sedly dozadu, já dopředu. Celou cestu nám bylo docela ouvej a já pořád maskovala urvaný knoflík, aby si o mě R nemyslel nic špatného. Když mě vysadil před domem, protože jsem byla jako první po cestě, začal. "Teda z tebe to táhne jak ze sudu, podívej se na Ivanu, ta je úplně střízlivá.....", otočila jsem se na Ivanu a viděla jak hraje všema barvama, dokonce to vypadalo že R každou chvíli znehodnotí auto, takže jsem to nechala bez komentáře a odešla. Pak jsem se už jen z vyprávění dozvěděla, jak Iva z auta při vytupování vypadla a do branky se trefila asi až napotřetí...:-)))) no co už, stane se...... a pokračování jak jinak než příště:-)
......no a jak to celé pokračovalo dále? K R jsem se po čase nastěhovala, žili jsme spolu, opravdu hodně jsme pro sebe znamenali a pomáhali si, kdykoliv to šlo. R sice navenek působí a možná i vystupuje hodně arogantně a nezávisle, ale jen ten, kdo s ním stráví víc času zjistí, jak neuvěřitelně citlivý člověk se uvnitř něho skrývá a to bylo to, do čeho já jsem se v průběhu opravdu hluboce zamilovala. Sice lidé nám moc nepřáli, nejednou se ke mě dostaly pomluvy typu, "je s ním jen kvůli jeho penězům..." atd. Ale tak to nebylo, nikdy jsem se R samozřejmě finančně vyrovnat nemohla, přesto jsem se ho snažila zasypávat drobnůstkama, které mu dělaly velkou radost, pak jsme se obvykle pohádali, že mi vše zaplatí, já to nechtěla, věděla jsem, že je tu pro mě, když je mi nejhůř a tomu se žádné peníze nikdy nevyrovnaly. S R nám bylo moc fajn, akorát jsme se neshodli v názorech na budoucí život, což pro mě bylo po pěti letech opravdu důležité, takže ta stagnace vedla vlastně ke konci našeho vztahu, ale i když je to už přes tři roky, co jsme se s R rozešli, vím, že pořád tu je pro mě a já pro něj a že se prostě na sebe můžeme spolehnout.... nu a má předposlední 3letá láska byl M. Seznámili jsme se u něj na Slovácku a prostě to byla láska na první pohled, jenže když se ke mně pak po půl roce kvůli té dálce nastěhoval, už to vše nebylo zas až tak růžové, jak jsem si to malovala no a tak jsem to skončila, neměla jsem na výběr, oba jsme se trápili. Nebudu tu tento vztah extra rozebírat, protože bych nerada vzbudila u našeho okolí nějaké poznámky vůči M. No a poslední velká láska byl ....... pro jeho nežádoucí publicitu - SMAZÁNO
