Kousek z brigády ve večerce I+J
Asi před čtyřmi, pěti lety, kdy Iva pracovala na benzínce a já se poflakovala doma, protože jsem měla invalidní důchod a ještě se tak nějak dolečovala ze své nemoci, si Iva sehnala jako brigádu práci ve večerce u sestry jejího tehdejšího přítele a protože to bylo vedle nemocnice, největší frmol tam vždy býval o víkendech v neděli. Iva to sama nezvládala a tak nabídla mě, jestli si tam s ní nechci jezdit přivydělávat. Mě to samozřejmě nadchlo, doma jsem se cítila jak ve zlaté kleci a ikdyby přišla Iva s výpomocí popelářům, určitě bych do toho šla s ní. A tak to začalo. Každou neděli v půl 9 mě Iva vyzvedla a jezdily jsme prodávat. Hrozně jsme se u toho nasmály, obzvlášť stálým štamgastům. Večerka se totiž nachází poblíž takového sociálního uskupení rodin, které mě ze začátku opravdu šokovalo, ale Ivy laxní mávnutí rukou mě už dál z míry nevyvádělo. Chodil tam například pan Smutný, pro nás „Smutňák“, ani nevím, kde bydlel, kde spal, vím jen, že byl ve večerce pečenej vařenej, postával s ostatníma jemu podobnýma před i na kraji večerky a popíjel pivo a snažil se nás vždy nějak zabavit. Třeba přišel v létě ve vaťáku a sněhulích a už ve dveřích smrtelně vážně křičel, „co ty lidi dneska nevyhodí….“ A co na tom, že byly obě boty pravé, vždyť byly jak nové. Nebo zas jindy, když obvykle postával u chlaďáků a upíjel pivo si tak povzdechl a říká, „ ty lidi si jídla vůbec neváží, jsem včera našel v konteineru takovýho krásnýho králíka, no ten byl, tak jsem si ho upekl, to byla dobrota….“, v těhle okamžicích už jsme obvykle Smutňáka vyhazovali před večerku, protože nám odrazoval zákazníky:-) V zimě naopak chodil jen v trenýrkách a pantoflích, což nás šokovalo ještě víc, ale člověk si časem zvykne na leccos. Dál tam chodil pan Kocour, což byla opravdová třída, se Smutňákem byli kámoši, protože prý Smutňák kdysi chodil s jeho dcerou, no, Smutňákovi mohlo být tak 55 a koucourovi kolem 70 možná ani ne. Možná nejsou mé odhady správné, ale alkohol se na nich hodně podepsal. Kocour bydlel se svou manželkou o pár domů dál a za mlada asi sklátil všechno co dýchalo. Musel to být pěknej proutník a bohužel pro nás mu to vydrželo až do důchodu. Neustále se jedné či druhé klaněl, vyprávěl o svých sexuálních možnostech a o posledních skalpech a my se s Ivou jen smály jak praštěné. Kocour jezdil na Lipno pod stan a protože manželku nechával doma, snažil se nás přemluvit, ať jedeme s ním, buď jedna nebo druhá. Vzhledem k tomu, že jsme obě pracovaly každá na jedné straně pultu, probíhaly naše rozhovory asi následovně:
K: Tak Jani, co? Takovej menší výlet, na víkend, jen ty a já, neboj, já na tebe sahat nebudu…“
J: No, to nejde…
K: Proč?
J: Protože Já bych to Ivě nemohla udělat…
K: Proč Ivě?
J: No ona Vás tajně miluje a ….ne, to prostě ne
K: Aha
Přeběh na druhou stranu večerky:
K: Tak Ivo, pojeď se mnou, neboj já na tebe sahat nebudu….
I: No, já bych jela ráda, ale když ona by se se mnou Jana přestala bavit a to já nechci….
K: Proč by se s tebou přestala bavit?
I: No já jsem jí slyšela, jak telefonuje domu, že jede o víkendu se svou novou láskou na Lipno pod stan, takže….. to bych jí nemohla udělat….
K:Aha
A zase návrat zpátky
K: Hele tak pojeď, to bude fajn….
J: Když já bych fakt jela ráda, ale prostě, Iva je Iva a já když vidím ty její zamilovaný oči, když se na Vás dívá…..ne, fakt nemůžu…..
A takhle jsme se dokázali zabavit kolikrát i celé odpoledne a několik neděl za sebou, jenže pak na nás Kocour přišel s fíglem, ať tedy jedem obě.
K: Holky, já na vás nebudu sahat, ale jakmile vy na mě sáhnete první, pak už mi neutečete!
I: A to třeba jako i v noci, jo?
K: Hlavně v noci, jak se mě dotknete….
J: No, jo, když já v noci kopu ze spaní a Vy si to pak vyložíte jinak..
I: (záchvat smíchu) No, já taky kopu, ale já s ní nikam nejedu, musíte si vybrat mezi náma
K: Ale holky…..
J: Já s ní taky nikam nejedu, Vám tam nebudu dělat křoví…..
A pro kocoura jsme byli zas na začátku, za to my za pultem umíraly smíchy:-)
No, různých podobných lidí tam chodilo víc, řekla bych převážně ti, takže se pak stalo, že jsme třeba šly po městě a najednou se ozvalo z druhé strany ulice od popelnic, „AHOOOOOOOJ…“ a mávání s jednou rukou ještě v popelnici na nás, lidi se samozřejmě otáčeli, na koho ten bezdomovec mává a čím víc jsme zrychlovaly tempo, tím hlasitěji jsme za sebou slyšely, „kam utíkáš? Počkej, hele co ty lidi dneska nevyhodí….“ Pravdou je, že po roce práce ve večerce jsme už znaly po Budějicích kdejakého bezdomovce a dodnes mi ještě nabízí napít z piva, když je některý z nich v hloučku ostatních třeba u supermarketu. Holt jsou to opravdu srdeční kamarádi a s Ivou na ně nikdy nezapomenem:-D