Perličky osmdesátileté babičky...
Dneska byl opravdu náročný den, ale velmi. Mimo jiné jsem byla s mou mamkou domluvená, že dneska sjedu s babičkou do banky vybrat její stavební spoření, co jí přišlo poštou. „Babi, v jednu vyjíždíme, připrav se“, řekla jsem babičce v poledne u oběda. Ve čtvrt na dvě sejdu dolu připravená, že vezmu babičku a jedeme, protože jsem i tak už nestíhala a babička seděla v křesle a v klidu si luštila křížovky. „Babi jedeme“, zakřičela jsem, protože je babička nahluchlá a babička se na mě s úžasem podívala a zeptala se, „kam?“ To už na mě šly mdloby, začala jsem babičce vysvětlovat, že do banky a ať si vezme doklady a složenku, že mám u sebe já. Po asi deseti minutách přišla babička v teplákách v ruce šílenou peněženku se slonama a v ní občanku, „Tak můžem“. Shlédla jsem babičku ve vytahaným svetru a teplákách ve tvaru plachet z jachty, jak byly vytahané v kolenou a šly na mě mdloby podruhé. „Ne babi, vem si aspoň kalhoty“, řekla jsem. „A na co, vždyť jdeme jenom kousek, jdeme pěšky, ne?“ Tuhle otázku už jsem snad ani nekomentovala, protože jsem si nedovedla představit jak se sotva jdoucí babičkou zdolávám pěšky asi 10 kilometrů a ještě v teplákách centrem města… „Ne, babi, obleč si prosím ty kalhoty a jedeme.“ Babička se zabořila do skříně a pa chvíli vytáhla černé kalhoty, natáhla, ale nešlo jí zapnout, „já mám ty prsty jak kolíky, já s nima nic nezapnu“, a zápasila dál s knoflíkem u kalhot, až se nakonec podařilo. „A kde mám tu legitku?“ začala hledat kam si položila slony. „Tady babi“, ukázala jsem jí na stole i s brýlemi.A hned do mě. „A ty máš legitku?“ –„Já jí nepotřebuju.“ –„Vem si taky legitku!“ –„Dobře, vezmu si legitku.“ Pak jsme babičce ještě zaply bundu a šly do auta. „Kde mám tu peněženku a brýle?“ –„Tady“ –„Tak mi to dej k sobě do kabelky, to je tvoje kabelka? Ta je moje!“ a začala mi brát mou kabelku. Doklady jsem jí schovala ke mně a počítala do desíti snad už po třetí abych se uklidnila, bylo to hrozné. Babička si sedla do auta a tašku jsem položila dozadu na sedačku. „Polož ten telefon, jinak se vybouráme,“ pokračovala ve svým monologu, mezi kterým jsme už skoro dojely do města. „Vy jste všichni stejní, i tvoje mamka pořád telefon na uchu, vždyť vy ani nevíte o čem je život!!!“ Neřešila jsem a telefonovala dál. „Kde mám tu legitku a brejle!!“ –„V tašce babi“ –„A kde je taška“ –„Na sedačce vzadu.“ –„já jí nevidím, zastav a podívej se!“ sáhla jsem dozadu a tašku jí podala. Když jí držela byla klidnější, mezitím jsme dojely až před banku a já se snažila zaparkovat co nejblíž. Vytáhla jsem babičku z auta a už jsme šly k bance. Babička si zapoměla hůl, takže se mě držela za ruku a komentovala to jak jinak než hlasitě, „ty si mě vedeš jak nějakýho debila, viď, jak jsou ti idioti postižený“ a přišlo jí to strašně vtipný a smála se na celou ulici. Nechala jsem to bez komentáře a došly jsme až k bance, jenže ouvej, přestěhováno na začátek ulice a my byly skoro na konci. „Musíme se vrátit babi“ –„Ty nevíš kde to je, viď?“ –„Ale vim“ –„Ne nevíš“ Takhle jsme se dohadovaly celou tu nekonečnou cestu než jsme tam došly. Otevřela jsem dveře a vešly jsme. Došla jsem pro lístek a babičku posadila opodál. „Kam jdeme na jakou přepážku?“ „Na čtyrku babi“ „jo, jen aby, ukaž dej mi ten lístek, jaký máme číslo“ -„202 babi“ –„Jo ale tamhle je teprve dva, to je ještě před náma 200 lidí!!!!“ –„Ne babi, to je číslo přepážky“ –„A kolik je to číslo? 242?“ „ne babi, 202“ –„Tak proč jsi říkala 242? Ty už na to taky nevidíš viď? No to je ještě nic, počkej až budeš stará….“ Babičky hlas se rozléhal po bance a já se rozhlédla po okolí, půlka lidí se smálo, druhá půlka na mě koukala tak soucitně… a já pochopila, proč jsem do banky měla jít já a né mamka. Takovej fígl od maminy a já ho neprokoukla. Po chvíli jsme přišly na řadu a babička se začala shánět po občance zvanou legitka a celé se to opakovalo nanovo. Dotáhla jsem babičku k přepážce a posadila jí. „My bysme chtěly vybrat složenku, tady má babička občanku“, paní se vřele usmívala jak na mě tak na babičku a začala ťukat do počítače. Babička se ke mně naklonila a šeptem tak, že to slyšeli lidi asi v okruhu 2 kilometrů mi říká, „hele kontroluj to, aby nás neošidila, si něco schová do kapsy a máme po penězích“. Zrudla jsem jak rajče a vybírala místo kam se zahrabu pod zem. Chtěla jsem to zachránit, „ne babi, to je v pořádku, tady tě nikdo neokrade“ a usmála se za přepážku. „Jo to známe, hele ta to schová a máš smůlu a nemůžeš nic, já to znám…“ Po zhodnocení situace kdy lidi kolem prskali smíchy jsem se rozhodla, že radši zůstanu sticha a v duchu prosila ať už jsme venku. Jenže u paní v počítači nastal problém a tak se zvedla od stolku a šla se poradit s kolegyní. „Teď nám odešla projet ty naše anály“ konstatovala babička a jen málokomu v okolí došlo, že se prostě jen přeřekla, že to měly být naše iniciály. Styděla jsem se až za hrob ale to nekončilo… „Víš, to oni dělaj, teď si zjistí jestli jsem komunistka nebo ne a podle toho mi daj peníze, ale já jsem národností němka, tak asi nedostanu nic…“ –„Babi neboj, dostaneš..“ –„No nevim, ale hele, musíš to přepočítat, jinak nás ošidí…“ paní se vrátila a konečně se vše pohnulo. Babička podepsala složenku a šlo se vyplácet. „pět, deset, patnáct, dvacet,…“ počítala paní za přepážkou a babička její ruce upřeně sledovala. Když byla asi u sedmedesáti, babička zařvala, „Jéé já se ztratila, tak znova!“ Paní se nadechla a vydechla a začala znova. Konečně jsme se dopočítaly, dostaly obálku a vyrazily domu. Lidé na nás koukali lítostivě, že už odcházíme, asi se dlouho tak nezasmáli, ale já si přísahala že už mě tam v životě nikdo neuvidí. Pán od ochranky nám dokonce podržel vchodové dveře a popřál hodně zdravíčka. „Hm, ta nás tu přežije všechny“, zaslechl mou poznámku a opovržlivě se na mě podíval. Táhla jsem babičku do auta a ta si celou cestu mou kabelku s uloženou měnou držela. „Babi půjč mi tu kabelku mám tam lesk na rty,“ kdepak, babička nepovolila, tu by fakt neokradli nikde. Pak babička celou cestu domu kontrolovala jestli tam jsou peníze a když sáhla náhodou do jiné přihrádky a obálku nenahmatala, donutila mě zastavit a obálku dohledat. Jsem unavená, unavená, unavená a jestli budu stejná až budu stará, tak mě radši zabijte:-)))))