A stejně se zeptám...
Taky to tak prožíváš? - To, že si ty nejdůležitější věci, které bys tomu druhému chtěl říct, uvědomuješ až potom, co ten druhý po společně prožitých chvílích odejde? Neptal ses sám sebe, proč se v tobě ta slova objeví až pak, kdy už je nemáš komu říct?...
Možná že právě do těchto mnohdy nevyřčených slov dáváme nevědomky největší kus svého srdce... Možná že až se spolu s ostatními naučíme nespěchat a nebát se dohromady prožít společné ticho, i ta naše slova - právě ta s tím kusem srdce - najdou posluchače. A pak... pak se začínají dít divy...
Život, milá Pretty Jane, to je divadlo. Ale my nejsme diváci, my jsme herci,protože laskavý divák ,když se mu hra nelíbí, vstane a odejde,kdežto herec musí svoji roli dohrát, i kdyby měl stát před prázdným hledištěm. Život, to je šmíra, pozlátko,protože to, co skutečně prožíváme, to se odehrává na uzavřené scéně pro úzký okruh diváků. Tak,jak se hraje divadlo Jednoho herce, tohle je divadlo pro Jednoho diváka, teď hrej, když ten jediný divák, kterému se odevzdáváš, se zvedne a odejde, protože se mu právě hraný kus nelíbí. Co na tom , že autor dělal vše pro to, aby se mu hra povedla... Dohrajeme, ukloníme se před opuštěným místem,a hrajeme dál..Hrajeme pro ty, kteří by rádi tuhle hru viděli,avšak my o nich nevíme..ale neboj..oni si nás najdou....A nebo se najdeme vzájemně....A pak, milá Janičko, ať se dějí divy...